Domov na cestách je představa, která podle mě láká spoustu lidí. Cestovat, poznávat nová místa, nemít život postavený jen kolem jedné adresy a postupně si vytvořit takový styl života, ve kterém člověk cítí víc svobody, prostoru a vlastního dechu.
A vlastně jsem to tak odjakživa měla i já.
Cestování jsem milovala už jako malá holka. Vždycky mě lákalo dívat se za roh, poznávat jiná místa, jiný způsob života a možná i trochu hledat, jestli se dá žít jinak, než jak se kolem mě běžně žilo. A když jsem před třinácti lety začala svůj život pomalu přesouvat na Krétu, vůbec jsem netušila, co všechno tahle změna udělá nejen s mým každodenním režimem, ale hlavně s tím, jak začnu vnímat sama sebe, domov a místo, kam vlastně patřím.
Zvenku může život v zahraničí často vypadat jako pozlátko. Slunce, moře, svoboda, krásné fotky a pocit, že člověk prostě utekl do ráje. Jenže realita je mnohem vrstevnatější. Naučit se žít v jiné zemi není ani jednoduché, ani samozřejmé. Člověk se musí sžít s jinou mentalitou, jinými pravidly, jiným tempem a občas i s pocitem, že i po letech zůstává tak trochu cizincem.
V tomhle článku bych vám proto chtěla ukázat, jak jsem si postupně hledala vlastní domov na cestách. Jaké to je žít mezi Českem, Krétou a dalšími cestami. Co mi pomohlo začít se cítit doma i v zahraničí. A proč jsem časem pochopila, že si nechci vybírat jeden domov na úkor druhého, ale hledám způsob, jak v sobě udržet obojí.
Pokud vás téma života jinak, cestování a hledání vlastního místa ve světě zajímá víc, krásně na něj navazuje i moje série Život mimo šablonu na YouTube kanále Cestování na fulltime.
Jak najít domov na cestách, když žijete mezi více zeměmi
Když jsem si kdysi představovala život na Krétě, měla jsem v hlavě hlavně dobrodružství, nové zážitky, slunce, moře a pocit, že se mi otevře úplně nový svět.
Do středomořského způsobu života jsem se zamilovala tak moc, že jsem jednu dobu měla pocit, že se chci stát skutečnou Kréťankou.
Chtěla jsem zapadnout tak moc, až bych jednou měla pocit, že sem úplně patřím. Že jsem odsud. Že už nejsem ta česká holka, která na Krétě žije, ale někdo, kdo se s tím ostrovem opravdu propojil.
Jenže život v zahraničí vás často naučí něco jiného, než jste čekali.
Pro mě ten přechod jednoduchý nebyl.
Ano, rychle jsem se učila jazyk. Ano, snažila jsem se pochopit místní pravidla. A ano, na Krétě mi bylo od začátku blízké, že lidé tady žijí mnohem víc venku, mezi sebou, v rodinách, v komunitě a ve sdílení.
Domov tady často není jen dokonale vyšperkovaný interiér, ale hlavně lidé kolem stolu, pomalá káva, rozhovor, sousedé a pocit, že člověk nemusí pořád splňovat nějaké neviditelné měřítko.
Tohle mi bylo na Krétě od začátku strašně blízké.
Ale stejně tak jsem narazila na věci, ze kterých mi šla hlava kolem.
Když jsem poprvé něco vyřizovala na krétských úřadech nebo řešila místní administrativu, měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Jiný jazyk, jiný systém, jiná pravidla, jiný způsob komunikace. Občas jsem si říkala, jestli některé věci nezamrzly někde v antice u Sokrata.
A jedna z věcí, která pro mě byla na začátku opravdu zvláštní, bylo třeba i to, že jsem se v některých situacích musela představovat otcovým jménem. Pro mě jako ženu z Česka to bylo něco, čemu jsem dlouho nerozuměla. Působilo to na mě, jako kdyby mě systém nejdřív potřeboval někam přiřadit, než mě začne vnímat jako samostatného člověka.
Čím víc jsem se snažila pochopit Krétu, tím víc jsem začala znovu chápat Česko.
Začala jsem jinak vnímat věci, na které si u nás doma často stěžujeme. Najednou jsem si uvědomila, že v té naší české kotlině se v mnoha ohledech žije opravdu dobře. Že spoustu věcí bereme jako samozřejmost, dokud je nemusíme řešit někde jinde, v jiném jazyce a v úplně jiném systému.
A možná právě tohle byl jeden z největších darů, které mi Kréta dala.
Dala mi práci.
Dala mi možnost seberealizace.
Dala mi jiný pohled na čas, vztahy, každodennost i svobodu.
Ale hlavně mi ukázala, kde mám svoje kořeny.
Naučila mě, že chtít být někým jiným vlastně nedává smysl. Každý máme místo, odkud pocházíme. Každému nám nějak narostl zobák. Každý máme svůj způsob vyjadřování, svoje dětství, svoje vzpomínky, svoje návyky a kus krajiny, která nás formovala.
Dnes už na Krétu nepřijíždím jako někdo, kdo si potřebuje hrát na Kréťanku.
Přijíždím sem jako hrdá Češka, která tenhle ostrov miluje, která si z něj vzala spoustu krásných návyků, ale zároveň ví, odkud pochází.
A možná právě v tom jsem začala chápat, co pro mě znamená domov na cestách.
Není to snaha stát se někým jiným. Je to schopnost vzít si s sebou svoje kořeny, otevřít se jinému způsobu života a postupně si vytvořit vlastní verzi domova.
Takovou, ve které nemusím volit mezi Českem a Krétou.
Protože obojí je dnes mojí součástí.
Chytré cestování – Jak ušetřit na dovolené, aniž bys slevila z kvality: moje principy chytrého cestování
čti zde 👉🏻
Kde je vlastně doma, když žijete mezi více místy?
Možná i vy žijete v představě, že domov je něco konkrétního. Čtyři stěny, adresa, místo, které člověk zvelebuje, kam se vrací a kde má pocit, že má svůj život nějak ukotvený.
Já jsem v téhle představě vyrůstala taky.
Jenže čím víc jsem cestovala a čím víc času jsem trávila mezi Českem, Krétou a dalšími cestami, tím víc se mi pojem domova začal měnit.
Když jsem se vracela zpátky do České republiky, cítila jsem hrdost. Pokaždé, když jsem z letadla zahlédla přistávací plochu v Krakově nebo v Praze, někde vzadu v hlavě mi skoro hrála česká hymna. Najednou jsem úplně jinak vnímala svoje kořeny, jazyk, krajinu, humor, rodinu i všechno, z čeho jsem vyrostla.
A když jsem se po čase vracela zpátky na Krétu, měla jsem zase pocit, že se vracím za svojí krétskou rodinou. Za lidmi, kteří mě přijali do svého prostoru, do své každodennosti a do svého života. Ne jako Kréťanku. Ale jako Češku, která tady žije, ten ostrov miluje a postupně se stala součástí jeho rytmu.
Protože domov na cestách pro mě znamená, že můžu patřit na víc míst najednou a přitom se neztratit sama v sobě.
Moje doma už nestojí jen na adresách.
Stojí na tom, že vím, kdo jsem, odkud pocházím a co si nesu s sebou, ať jsem zrovna kdekoliv.
Domov na cestách není romantická fráze
Žít na Krétě může na první dobrou znít jako splněný sen.
Jenže ve chvíli, kdy se člověk v zahraničí opravdu usadí, začne velmi rychle narážet i na věci, které z dovolenkové fotky nikdy neuvidíte.
Najednou řešíte úplně obyčejný život. Teplou vodu. Elektřinu. Úřady. Bankovní účet. Telefonní číslo. Auto. Pojistku. Daně. Papíry. Jazyk. Systém, který funguje úplně jinak, než jste zvyklí.
Na Krétě se třeba většina teplé vody ohřívá přes solární panely na střechách. V létě je to krásná věc. Jenže v zimě, když je zataženo, najednou řešíte, že teplá voda prostě není. Musíte přepnout na elektrické ohřívání, které už je finančně náročnější. A do toho se vám klidně stane, že na pár hodin vypadne elektřina.
A najednou sedíte v domě bez teplé vody, bez proudu a máte pocit, že jste se vrátili někam do doby kamenné.
A to jsou ještě ty jednodušší věci.
Mnohem náročnější pro mě byly situace, kdy jsem musela začít řešit běžnou administrativu. První řecké daňové číslo. První bankovní účet. SIM kartu. Auto. Pojistku. Poplatky.
Věci, které v Česku člověk nějak zná. Ví, kam jít, co říct, jak se zeptat a co přibližně čekat.
A někdy máte pocit, že se hraje hra „pošleme tě od kanceláře ke kanceláři“. A když tahle hra nefunguje, přichází druhá: „Promiň, ale já ti nerozumím.“
I když řecky mluvíte.
Jenže oni slyší, že nejste místní. Vidí, že nejste Řekyně. A najednou je všechno o něco složitější.
Tohle jsou přesně ty chvíle, které vám velmi rychle sundají růžové brýle.
A možná právě tady člověk pochopí, že život v zahraničí není náročný jen prakticky. Je náročný hlavně psychicky.
Protože doma v Česku vás někdy lidé vnímají jako toho, kdo odešel. Kdo utekl. Kdo už nežije „normálně“ s ostatními.
A v nové zemi vás zase část lidí pořád vnímá jako cizince. Jako náplavu. Jako někoho, kdo přišel zvenku a nikdy nebude úplně jejich.
A mezi tím vším stojíte vy.
Se svými sny.
Se snahou zapadnout.
Se svojí češtinou, řečtinou, kufrem, prací, rodinou, kořeny a otázkou, kam vlastně patříte.
A právě tady podle mě začíná skutečný domov na cestách.
Ne na fotce u moře.
Ale ve chvíli, kdy si přestanete hrát na to, že musíte někam dokonale zapadnout, a začnete si tvořit vlastní pravidla.
A pak vám dojde, že můžete být prostě česká domácnost na Krétě.
Tak jako my.
Bleisure travel: nový způsob, jak žít naplno i přes týden
Jak se cítit doma v zahraničí
Když někam cestuji, skoro vždycky mám jistotu, že tam potkám nějaké Čechy.
Jsme totiž rozmístění prakticky po celé planetě. Každý tam, kam ho srdce zavedlo a kde si postupně vytvořil svůj nový život.
A stejné je to i tady na Krétě.
I tady je poměrně početná česká komunita. Žijí tady Češi, kteří se tu zakořenili, vychovávají děti, pracují, podnikají, žijí tady obyčejný život a postupně si tady vytvořili nový domov.
I když člověk žije v zahraničí, často v sobě pořád nese kus Česka.
Když jsem se já snažila dostat trochu Česka na Krétu, začala jsem to dělat hlavně přes svoje oblíbené pochutiny a suroviny, které tady na ostrově buď neseženu vůbec, nebo mi prostě nechutnají stejně.
Třeba můj oblíbený vanilkový pudink. Protože když si dělám pudink, chci, aby chutnal jako ten z domova.
Nebo český vanilkový cukr do bábovky. Protože právě díky němu voní bábovka tak, jak ji znám z Česka.
A ano, vozím si na Krétu dokonce i tuňáka v plechovce. Mám v Česku svoji oblíbenou značku s chilli papričkou a prostě jsem se jí nikdy nechtěla vzdát.
Stejně tak si vozíme knedlíky v prášku, protože ne vždycky mám chuť nebo čas dělat domácí. A když chci upéct buchty s mákem, které zbožňuje můj manžel, musím si na ostrov přivézt i mák, protože tady to není tak samozřejmé jako doma.
Možná to zní jako maličkosti.
Ale právě tyhle maličkosti mi pomáhají mít kousek Česka pořád u sebe, i když žiju na Krétě.
Za mne je tohle pro život v zahraničí důležité. Můžete se učit jazyk. Poznávat místní kulturu. Přijímat nové zvyky, nový životní rytmus, nové prostředí a nový způsob života.
Ale nemusíte kvůli tomu přestat být tím, kým jste byli předtím.
Pokud bych měla dnes někomu poradit, jak se cítit doma v zahraničí, řekla bych mu, ať si vytvoří svoje malé opěrné body.
Najděte si lidi, se kterými si můžete popovídat vlastním jazykem. Vezměte si s sebou chutě, které vám připomínají domov. Držte si rituály, které vám dávají pocit stability. A dovolte si mít ve svém novém životě i kousek toho starého.
Digitální nomádství jako způsob, jak se živit v zahraničí
Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že si do svého života v zahraničí můžu přivézt kousek Česka, začalo se mi na Krétě žít mnohem jednodušeji.
Přestala jsem mít pocit, že si musím vybrat mezi tím, odkud pocházím, a tím, kde právě žiju.
Jenže s tím přišla další, mnohem praktičtější otázka.
Jak se vlastně v zahraničí živit?
Protože život na Krétě, cestování a pocit svobody zní krásně. Ale i ten nejkrásnější životní styl potřebuje pevný ekonomický základ. Člověk musí platit bydlení, jídlo, auto, pojištění, energie, letenky, běžné výdaje a všechno, co k normálnímu životu patří.
A právě tady mi život naprosto změnilo digitální nomádství.
Způsob práce, který už dnes ve 21. století není žádnou exotickou výjimkou. A rozhodně není jen pro mladé teenagery s batohem na zádech, kteří si chtějí na pár měsíců vyzkoušet život někde u moře.
Naopak.
Myslím si, že digitální nomádství může dávat obrovský smysl právě lidem, kteří už vědí, co od života chtějí. Kteří nehledají jistotu jen v jedné adrese, ale spíš ve vlastních schopnostech, zkušenostech, seberealizaci a možnosti vytvořit si práci podle sebe.
Pro mě se tou cestou stal online cestovní ruch.
Co je online cestovní ruch a jak se jím můžeš živit
Začala jsem se živit tím, čemu jsem v té době rozuměla nejvíc.
Cestováním.
Zkušenostmi ze zahraničím.
Online prostředím.
Tvorbou obsahu.
Doporučováním míst, služeb a možností, které dávají cestovatelům smysl.
A najednou do sebe začaly zapadat věci, které předtím působily odděleně.
Moje láska k cestování.
Život na Krétě.
Touha po svobodě.
Práce na internetu.
A potřeba vytvořit si příjem, který mi umožní tenhle způsob života dlouhodobě udržet.
Digitální nomádství pro mě proto není jen hezká fotka s notebookem někde u moře.
Je to způsob, jak si vytvořit práci, která se přizpůsobí životu, který chcete žít.
Ne život, který se musí celý přizpůsobit práci.
Digitální nomádství v roce 2025: stav, trendy a kam to celé směřuje
Proč mi život mezi Českem a Krétou dává smysl
Když nad tím přemýšlím, nemám pocit, že by mi v životě mezi Českem a Krétou pomáhala jedna konkrétní věc.
Spíš jsem pochopila, že pokud chce být člověk v něčem dlouhodobě spokojený, musí s tím strávit čas. Musí tomu dát energii. Musí tomu dát kus sebe.
A hlavně to musí milovat.
Já Krétu miluji.
I se vším, co na ní není jednoduché. I s administrativou, která umí člověka vytočit. I s výpadky elektřiny, zimou v domech, jinou mentalitou, jiným systémem a všemi těmi chvílemi, kdy si člověk říká, že by to doma v Česku bylo možná mnohem jednodušší.
Jenže jednodušší pro mě neznamená vždycky správnější.
Tenhle ostrov je součástí života, který jsem si chtěla vytvořit. Není to náhoda. Není to dovolenkový omyl. Není to jen romantická představa o životě u moře.
Je to můj splněný sen, za kterým jsem šla.
A velkou roli v tom samozřejmě hraje i to, že mám možnost pracovat online. Právě díky tomu můžu žít mezi více místy, cestovat, být část roku na Krétě, část roku v Česku a zároveň si vytvářet příjem, který mi tenhle způsob života umožňuje.
Věřím, že spousta žen někde uvnitř sní o něčem podobném.
Žít chvíli v zahraničí.
Mít práci, která je nedrží na jednom místě.
Vytvořit si život víc podle vlastních pravidel.
Nebýt pořád jen v systému, který jim někdo nastavil.
A já bych tady chtěla říct jednu důležitou věc.
Ono to možné je.
Ale není to zadarmo.
Je potřeba si za tím jít. Dát tomu čas. Přestat se pořád dívat doprava a doleva, kdo co říká. Přestat si nechat vysvětlovat, proč to nejde. A hlavně si ujasnit, jestli vám ten život opravdu stojí za to.
Protože každý člověk, který dlouhodobě žije v zahraničí, za to něčím platí.
Někdy pohodlím.
Někdy jistotou.
Někdy vzdáleností od rodiny.
Někdy tím, že musí znovu a znovu dokazovat, že to zvládne.
Ale pokud je to, co tím získáváte, pro vás dostatečně hodnotné, začne to dávat smysl.
A pro mě to smysl dává.
Protože život mezi Českem a Krétou není jen o dvou místech na mapě.
Je o rozhodnutí žít tak, aby mi můj vlastní život připadal jako můj.
Můžete mít dva domovy najednou?
Moje kamarádka Jaruška říká, že v tomhle životě a na téhle planetě je vlastně dovoleno všechno to, co si my sami sobě dovolíme.
A já jsem si díky cestování hodně silně uvědomila, že člověk občas dává obrovskou sílu hranicím a limitům, které tam reálně možná ani nejsou.
Myslíme si, že musíme žít jen jedním způsobem.
Že musíme mít jeden domov.
Jednu adresu.
Jeden správný scénář.
Jednu cestu, kterou nám okolí uzná jako normální.
Jenže život v zahraničí vás z těchto představ velmi rychle vytáhne.
Dostanete se do diskomfortu. Najednou žijete v jiné zemi, v jiném systému, mezi jinými zvyky a musíte se učit věci, které jste doma považovali za samozřejmé.
Není to vždycky jednoduché.
Ale nesmírně vás to posune.
Zocelí vás to. Ukáže vám, kdo jste. Co zvládnete. Co opravdu chcete. A kde jste si možná jen sami sobě nastavili hranice, které už dávno nemusí platit.
Proto dnes věřím, že člověk může mít dva domovy najednou.
Může mít kořeny v jedné zemi a nový život v jiné. Může milovat Česko a zároveň milovat Krétu. Může žít mezi více místy a přitom se neztratit sám sobě.
Pro mě to celé začalo dávat ještě větší smysl ve chvíli, kdy jsem objevila digitální nomádství a online cestovní ruch.
Tyhle dvě věci mi změnily život neskutečným způsobem. Daly mi možnost cestovat, žít v zahraničí, pracovat online a postupně si tvořit život podle vlastních pravidel.
A právě proto o tom chci dál mluvit i na sociálních sítích, ve svých článcích a ve své komunitě.
Protože věřím, že domov na cestách není jen krásná představa pro pár vyvolených.
Je to možnost pro každého, kdo cítí, že mu takový život dává smysl, je ochotný si za tím jít, učit se, zatnout zuby a postupně si vytvořit vlastní cestu.
A pokud vás tohle téma zajímá prakticky, níže najdete odpovědi na nejčastější otázky, které kolem života v zahraničí, domova na cestách a života mezi Českem a Krétou dostávám.
FAQ – Nejčastější otázky k životu v zahraničí a domovu na cestách
Můžu mít dva domovy najednou?
Ano, myslím si, že můžete mít tolik domovů, kolik si jich dokážete uvnitř sebe udržet, přijmout a zpracovat.
Domov podle mě nemusí být jen zděný dům, byt nebo jedna konkrétní adresa. Domov může být i pocit. Místo, kam se opakovaně vracíte. Lidé, se kterými je vám dobře. Vůně, chutě, rituály, vzpomínky a všechno, co vám připomíná, kdo jste a odkud pocházíte.
Pro mě je dnes domov v Česku i na Krétě. Každé z těch míst mi dává něco jiného a obě jsou součástí mého života.
A čím déle takhle žiju, tím víc si uvědomuji, že domov na cestách není o tom, že nikam nepatříte. Je to spíš o tom, že se naučíte patřit na víc míst najednou.
Jak se cítit doma v zahraničí?
Za mě hodně pomáhají malé rituály, které se dají opakovat. Právě tyhle drobnosti člověku postupně vytvoří pocit jistoty i v prostředí, které je nové nebo jiné.
Mně osobně pomáhá třeba to, že si z České republiky vozím na Krétu pochutiny a potraviny, které mi připomínají domov. Oblíbený pudink, vanilkový cukr, mák, knedlíky v prášku nebo další věci, které tady na ostrově buď neseženu, nebo prostě nechutnají stejně.
Doma mám také fotky z České republiky a vzpomínky na chvíle, které jsem prožila se svými blízkými. A obrovsky mi pomáhá i to, že jsem se svojí rodinou často v kontaktu. Díky telefonům, zprávám, fotkám a videím nemám pocit, že bych z jejich života úplně vypadla.
Cítit se doma v zahraničí podle mě neznamená odstřihnout všechno, odkud pocházíte. Znamená to vytvořit si nový prostor, ve kterém může být kousek starého domova i kousek nového života.
Je život v zahraničí opravdu tak krásný, jak vypadá na fotkách?
Život v zahraničí může být krásný. Ale stejně jako v Česku záleží hlavně na tom, jak si ho člověk vytvoří a jak se k němu postaví.
I v zahraničí můžete žít krásně, pohodlně a v souladu s tím, co si přejete. Ale stejně tak můžete narazit na náročné situace, úřady, jinou mentalitu, samotu, finanční tlak nebo pocit, že věci nefungují tak, jak jste byli zvyklí.
Fotky často ukazují jen výsledek. Moře, slunce, krásné místo, hezký okamžik. Ale za tím je i úplně běžný život.
Nákupy. Práce. Únava. Výpadky elektřiny. Úřady. Jazyk. Starosti. Povinnosti.
Myslím si, že tady opravdu platí: jaké si to uděláte, takové to máte. Život v zahraničí není automaticky lepší jen proto, že je v jiné zemi. Ale může být nádherný, pokud víte, proč tam jste a co si tam chcete vytvořit.
Co je na životě v zahraničí nejtěžší?
Za mě je nejtěžší ten zvláštní meziprostor, ve kterém se člověk může ocitnout.
Doma v České republice vás někdy lidé začnou vnímat jako někoho, kdo odešel. Kdo utekl. Kdo už nežije takzvaně normálně s ostatními.
A v zahraničí jste zase často pořád cizinec. Někdo, kdo přijel odjinud. Někdo, kdo se snaží zapadnout, ale nikdy nebude úplně místní.
A právě v tom může být život v zahraničí psychicky náročný.
Člověk si musí najít svoje místo mezi dvěma světy. Přijmout, že už možná nebude patřit jenom tam, odkud odešel, ale zároveň nebude úplně patřit ani tam, kam přišel.
A podle mě právě tady začíná ta skutečná práce sama na sobě.
Naučit se nebýt závislá na tom, kam vás zařadí ostatní. Ale vědět sama uvnitř sebe, kdo jste, kde máte kořeny a jaký život si chcete tvořit.
Jak zvládat stesk po domově, když žiju v cizině?
Mně osobně hodně pomáhá český jazyk.
Pouštím si české televizní kanály, poslouchám české rádio, českou hudbu a někdy si tím úplně obyčejně přivolám pocit domova.
Kolikrát se mi stane, že celé odpoledne poslouchám české písničky, pak vyjdu ven z našeho krétského domu a na pár vteřin mám skoro pocit, že jsem v Čechách. I když kolem mě je pořád Kréta.
Pomáhá mi také vařit česká jídla, vozit si oblíbené potraviny, být v kontaktu s rodinou a nebát se přiznat si, že mi Česko někdy chybí.
Stesk po domově podle mě není selhání. Je to jen připomínka toho, že člověk má kořeny. A že i když žije v zahraničí, část jeho srdce pořád zůstává doma.
Dá se v zahraničí dlouhodobě žít a pracovat online?
Za mě ano.
Já sama žiju v zahraničí už třináct let a v několika následujících letech to rozhodně nehodlám měnit. Právě možnost pracovat online mi umožnila vytvořit si život, ve kterém můžu být část roku na Krétě, část roku v Česku, cestovat a zároveň si budovat příjem.
Velkou roli v tom pro mě hraje digitální nomádství a online cestovní ruch.
Díky nim jsem našla způsob, jak propojit cestování, práci z počítače, vlastní zkušenosti ze zahraničí a tvorbu příjmu.
Není to ale jen o tom vzít notebook a sednout si k moři. Práce online pořád vyžaduje zodpovědnost, know-how, disciplínu, ochotu učit se a schopnost doručovat výsledky.
Ale pokud člověk opravdu chce pracovat z počítače a postupně si vytvářet příjem v online prostoru, je to podle mě jedna z největších příležitostí dnešní doby.
Je digitální nomádství jen pro mladé lidi?
Ne, rozhodně není.
Myslím si, že právě tohle je jeden z velkých omylů. Digitální nomádství si mnoho lidí pořád spojuje hlavně s mladými lidmi, batohem na zádech a pár měsíci někde v Asii.
Ve skutečnosti ale může dávat obrovský smysl i lidem ve čtyřiceti, padesáti, šedesáti a klidně i později.
Právě lidé, kteří už mají životní zkušenosti, pracovní návyky, profesní znalosti, umí komunikovat, znají svoje hodnoty a vědí, co od života chtějí, mohou mít v online světě velkou výhodu.
Digitální nomádství není o věku. Je o schopnosti učit se nové věci, využít svoje zkušenosti, pracovat s technikou, přijmout zodpovědnost a nebát se vytvořit si jiný způsob života.
A pokud někdo cítí, že klasické zaměstnání nebo život na jednom místě pro něj už není to pravé, může pro něj být práce online a digitální nomádství jedna z cest, jak začít žít víc podle sebe.
Jak začít, když mě láká život v zahraničí, ale bojím se udělat velký krok?
Za mě není nutné hned všechno prodat, sbalit kufry a odstěhovat se natrvalo.
Naopak bych doporučila začít menším krokem.
Zkuste si na dva nebo tři měsíce pronajmout bydlení v zemi, která vás láká. Nejeďte jen do all inclusive resortu, kde se o vás všichni starají a všechno je připravené pro turistu.
Zkuste si na chvíli obyčejně žít.
Nakupovat. Vařit. Pracovat. Vyřizovat běžné věci. Fungovat mimo hotel. Poznat místní rytmus, pravidla, kulturu a každodennost.
Právě tam člověk často velmi rychle pozná, jestli ho láká skutečný život v zahraničí, nebo jen dovolenkové pozlátko.
A pokud zjistíte, že vás ten život opravdu volá, začněte si k němu postupně tvořit cestu. Přes práci online, finanční rezervu, delší pobyty, nové zkušenosti a malé kroky, které vás budou posouvat blíž k životu, který vám dává smysl.
