Pláž Balos na Krétě je často označovaná za jedno z nejkrásnějších míst v Evropě. Tyrkysová laguna, bílý písek a pocit, že jste někde v Karibiku. Pro mnohé je výlet lodí na Balos vrcholem celé dovolené. Ale ne pro každého.

Pro někoho, kdo je radši nohama na pevné zemi a s toaletou na dosah, může být plavba k Balosu spíš testem odolnosti než romantickým zážitkem. A přesně o takovém výletu vám dneska chci vyprávět. O našem (ne)dobrovolném výletě na lodi, kde jsem já – introvert a milovník klidu – zažil svou největší cestovatelskou výzvu.

Tenkrát na Krétě

Byli jsme na Krétě. Já, moje šílená (a úžasná) žena, a náš syn. Každý den jiný výlet – žena jela na plné obrátky. A pak to přišlo. Zlatý hřeb programu: výlet lodí na Balos.

„To je to místo, kde trávila líbánky princezna Diana!“ říkala žena nadšeně.
„To je místo, kde přijdu o žaludek,“ pomyslel jsem si já.

Vzhůru na palubu. Bohužel.

Slibovala, že loď bude stabilní, moře klidné a zážitek romantický. Realita? Loď typu „skoro Titanic“, moře jak horská dráha a zážitek… no, rozhodně nezapomenutelný. V zápalu snahy být dobrý táta a manžel jsem se nechal zlákat.

Ale hned po nástupu na loď mi bylo jasné, že tahle cesta nebude klidná plavba.
Loď se rozhoupala jako kolotoč na Matějské. Můj žaludek to vzdal po pěti minutách.

Když Balos volá… a tělo rezignuje

K zatím nejhorším chvílím mého cestovatelského života patří ten okamžik, kdy jsem visel přes zábradlí lodi – nikoliv dojatý krásou moře, ale vděčný, že mám kam vyklopit snídani.

Syn se tvářil, že mě nezná.
Manželka mě chlácholila, než i ji potkal „přímý zásah“ do výletních šatů.
A já? Já přestal snít o pláži a začal snít o suché zemi.

Jak si výlet lodí na Balos opravdu užít

Přežil jsem. A poučil se. Balos je krásný. Ale výlet lodí na Balos si příště odpustím.

Moje tipy, pokud nejste mořský vlk:

• Zvolte větší loď (čím větší, tím méně houpe).
• Vezměte si Kinedryl, nebo ještě lépe – vsaďte na suchozemskou variantu.
• Můžete jet autem do kopců nad lagunou a sejít pěšky (výhledy jsou úžasné!).

Více o této alternativní trase na Balos najdete v článku na mém webu Kréta srdcem:
Balos – kompletní průvodce

Ubytování pro introverty: Klid po mořské bouři

Po takové zkušenosti člověk ocení tiché, pohodlné a stabilní zázemí. Proto doporučuji ubytování, které je ideální pro ty, kteří si chtějí po náročném výletu odpočinout:

Saphire Blue Hotel v Kissamos
– Tiché prostředí
– Moderní pohodlí
– Výchozí bod pro cestování po západní Krétě

Podívejte se na hotel Saphire Blue

Výlet lodí na Balos? Jednou a dost.

Chtěl jsem být hrdina. Skončil jsem jako „ten u zábradlí“. Ale zážitek to byl. A právě o tom cestování je – někdy nás dostane z komfortní zóny… a někdy zcela mimo rovnováhu.

Pokud ale toužíte po nezapomenutelném výletu lodí na Balos, jděte do toho – ale buďte připraveni. A klidně si vezměte mou zkušenost jako preventivní lekci.

Introvert vedle šílené manželky

Chystáte se na Krétu?

Stáhněte si mapu mé ženy Google mapu 30 míst, která nesmíte minout – Balos je tam samozřejmě taky!
Zobrazit mapu

Článek Výlet lodí na Balos, na který můj žaludek nikdy nezapomene se nejdříve objevil na Cestování na fulltime.

A už je to tady. První zastávka našeho Euro tripu – Atény.

Sedím na letišti na Krétě, kufr pod nohama, nádech, výdech. Jsem smířen se svým osudem. V hlavě si přehrávám krizové scénáře: zpoždění letu, ztracená zavazadla, hluční spolucestující. Ne že bych byl pesimista, jen jsem připravený na realitu. Po mém boku moje žena – nadšená, natěšená, plná energie, kterou bych potřeboval rozprostřít na celý měsíc, abych přežil.

Už má v hlavě itinerář na příští tři dny. Včetně toho, kde se najíme, kde si dáme kafe a kam vyběhneme ještě dřív, než se vůbec ubytujeme. Já? Přepínám do úsporného režimu přežití. Zóna ticha. Minimalizace kontaktu. Všechno podle plánu.

Čtyřicet minut letu. Přistání. Atény.

Všechno běží nečekaně hladce. Rychlý přesun z letiště, příjemná cesta na hotel, žádné fronty, žádné ztracené kufry. A to mě znepokojuje. Příliš hladké začátky obvykle nevěstí nic dobrého. Můj vnitřní radar klidu se pomalu rozblikává na žluto.

A taky že jo.

Při check-inu se recepční omluvně usmívá. Náš krásně vybraný hotel se stal – světe div se – karanténní zónou. Někdo z předešlých hostů měl pozitivní test, a tak celý náš pokoj je právě v dezinfekčním procesu. Než se nadějeme, přesouvají nás jinam. Manželka na chvíli ztichne. To samo o sobě značí vážnost situace.

Já panikařím. Potichu, nenápadně. Uvnitř to ale vře. Mám rád, když věci fungují podle plánu. A plán právě shořel.

Nakonec se ale ocitáme v jiném hotelu. Ne jen tak ledajakém – luxusní pokoj, výhled na Akropoli, velká postel a koupelna, kde bych se klidně usadil i s pracovním stolem. Fajn. Klid. Můj nervový systém se začíná uklidňovat.

Jdeme se osprchovat. Celí zpocení po cestě, potřebujeme restart. Voda teče, páry stoupají, v koupelně se vrací rovnováha. Zavírám oči a připadám si na chvíli jako znovuzrozený.

A pak to přijde.

Z koupelny zaslechneme zvuky. Tiché ťuknutí, zašustění. Okamžitě zpozorním. Moje introvertní já zapíná poplašný systém. Nejspíš to bude jen něco z vedlejšího pokoje. Snažím se uklidnit manželku i sebe. Ale když vylezeme ven, je to jasné. Někdo tu byl.

Na stole šampaňské. Vedle něj dva malé dortíky v papírových krajkách. A vzkaz. Kompenzace za přesun – „With compliments from the hotel“. Pěkné gesto. Teoreticky.

Prakticky? Ne když jsme byli nazí, mokří, a někdo si sem během té doby otevřel dveře. Moje introvertní duše se v tu chvíli zavřela do šuplíku a rozhodla se nekomunikovat.

Přežili jsme první noc. Psychicky i fyzicky. Říkám si, že horší to už nebude.

Ráno přichází krásné. Slunce pozlacuje terasu, na stole čeká káva, vzduch je čistý, a výhled na Akropoli bere dech. Ticho. Jen ptáci a město, které se pomalu probouzí. Snídani si vychutnávám jako obřad.

Pak se jdeme podívat k bufetu.

A tam – chaos.

Už od dveří je jasné, že se něco děje. Lidé pobíhají, zvedají talíře, přeskakují jeden druhého. Je teprve sedm ráno. Skupina turistů z Jižní Ameriky právě vyráží na výlet, snídají v plném nasazení. Jeden si přehazuje přes rameno batoh, druhý si na talíř vrší osm croissantů. Dívám se na to s lehkým despektem.

V duchu si říkám: tohle že je kulturní úroveň? Takový hluk? Taková divočina? V mé hlavě už běží celý blok pasivně-agresivních poznámek. Kritizuji. Soudím. Vysílám do prostoru tiché výčitky.

A pak přichází karma. Rychlá. Přímá.

Manželka si přeje kávu. S hodně mlékem. Vezmu hrníček, zamířím k mléčné konvici. Snažím se otevřít víčko, ale je nějak zatuhlé. Přemýšlím, jak to udělat elegantně. Chci být rychlý, tichý, nenápadný. V duchu si představuji, jak to zvládnu jako profesionál.

O deset sekund později je litr mléka na zemi.

Nejen na zemi. Část zasahuje podlahu, část moje boty, zbytek dekorativně rozstříkne po okolním jídle. Vypadám jako hlavní aktér gastronomického výbuchu. A k tomu ten zvuk. To tiché, lepkavé „šplouch“, které se rozléhá celou místností.

Stojím tam. V ruce prázdná konvice. Mlčím.

Lidé se ohlížejí. Můj moment. V hlavě se přehrávají všechny ty myšlenky, co jsem měl před pár minutami. A pak mi to dojde.

Kdo tu udělal největší nepořádek?

Já.

Moje žena se směje. A směje se upřímně. Nakonec se přidám. Nemá smysl se zlobit, protože tohle je čistá, destilovaná lekce pokory. Žádné hodnocení, žádné odsuzování. V životě se ti všechno vrátí. A někdy ti to doslova vyklopí litr mléka pod nohy.

Uklízím, tiše, pokorně. Mop v ruce, hlava skloněná. V očích však klid. Tohle je svět introverta na cestách. Neočekávej logiku. Neočekávej plán. Očekávej jen to, že se ti svět postará o dostatek příběhů. A když budeš mít štěstí, tak i o kafe s mlékem.

Pokračování příště …

Kde jsme bydleli?

Pokud hledáš krásné ubytování v srdci Atén s výhledem na Akropoli (a doufejme i bez překvapivých návštěvníků během sprchy), můžeme s čistým srdcem doporučit tento hotel Athenaeum Grand:

Zobrazit hotel

Byl to neplánovaný přesun, ale nakonec jsme si díky němu užili luxus, který bychom si sami možná ani nevybrali. A právě o tom to celé je…

Cestujeme jinak. A rádi.

Naše cestování není vždy podle příručky. Často začíná nenápadně – jako nenápadný dotaz „co plánuješ na podzim?“ a končí tím, že stojíme v hotelové hale se šampaňským na stole a litrem mléka na podlaze.

Cestujeme chytře. Bez zbytečných výdajů. Hledáme výhodné nabídky, kombinujeme slevy, rezervujeme s rozmyslem. Nehoníme zážitky, ale necháváme je přijít. A to všechno sdílíme, protože víme, že cestovat se dá i jinak – s úsměvem, lehkostí a třeba i s mopem v ruce.

Chceš taky zažít takové cesty? Sleduj naše další kapitoly a nebo se nás rovnou zeptej, jak si tvoříme cestování, které nestojí majlant – ale přitom stojí za to.

Článek Život introverta vedle šílené manželky – Atény se nejdříve objevil na Cestování na fulltime.

A přesto… jsem udělal něco naprosto šíleného.

Před pár lety jsem se rozhodl pro změnu. Ne, nebyl to záchvat adrenalinu, spíš takové lehké píchání na srdci z každodenní rutiny. Chtěl jsem cestovat. Ale ne tak ledajak – chtěl jsem cestovat chytře, smysluplně a ideálně bez zbytečného stresu. V mém podání to znamenalo zůstat co nejblíž domova a ideálně se vracet každý večer do své postele.

Jenže osud měl jiné plány.

Pak přišla ONA.
Moje žena. Cestovatelský uragán, který nikdy neposedí na místě, miluje dobrodružství a slovo „klid“ ve svém slovníku nemá. Někdy si říkám, jestli její srdce netluče v rytmu přistávacího signálu z letiště.

A tak začala moje životní jízda.

Já – velký introvert, který si raději dvakrát rozmyslí, jestli půjde i do nové kavárny, se najednou ocitl vedle ženy, která by nejradši každý týden měnila stát, jazyk, kuchyni i klimatické pásmo. Výsledek? Cestuji jako šílený.

V tomto deníku budu s humorem popisovat (ne)obyčejné situace, které zažívám jako introvert po boku cestovatelského tornáda. Bude to zábava – pro tebe určitě. Pro mě? No… to se uvidí.

Když letenkový radar spustí poplach

Je krásné pozdně letní ráno. Slunce nesměle prosvítá skrz žaluzie a na stolku voní káva. Všechno je, jak má být. Probouzím se do nového dne s vidinou klidného dopoledne – ranní rozcvička (rozuměj: pomalé protahování prstů u nohou), pohodová snídaně, pak si sednu k iPadu a v božském tichu budu odpovídat zájemcům o naše cestovatelské služby. Harmonie. Pohoda. Zen. Taková ta chvíle, kdy si připadám jako mnich v digitálním chrámu.

Jdu do obýváku a vidím, že moje žena sedí u svého Macu, ponořená do práce. Je klid. Pracovní ticho. Zatím.

Jenže pak… začne něco nebezpečně vrzat v silovém poli mojí pohody.

Manželka se uculuje. A ne jen tak ledajak – ten výraz znám. Ten, kdy má v očích jiskřičky jak vánoční stromeček a tváří se jako člověk, který právě objevil nový kontinent. Instinktivně zpozorním. Zpomaluju krok. Nastražím radary. Přibližuju se, jako když se Indiana Jones blíží k pasti. A pak to vidím.

LETENKOVÝ VYHLEDÁVAČ!

Polije mě horko. Vysoký stupeň ohrožení. Můj stereotyp, můj klid, moje bezpečná zóna… je v ohrožení!

Zatímco si ve mně moje vnitřní bezpečnostní systém zapíná výstražná světla, moje žena se otočí, zářivý úsměv od ucha k uchu a s radostným nadšením vyhrkne:

„Mišánku, co plánuješ na celý tento podzim?“

V tu chvíli mám jasno. Jsem v háji.

Podaří se mi ze sebe vypravit jen tiché a nejisté „no… nic?“
(Špatná odpověď, Michale. ŠPATNÁ ODPOVĚĎ.)

Manželka se nadšeně rozesměje, tleskne rukama jako malé dítě na Štědrý den a vítězně zahlásí:

„Mám vymyšlený skvělý Euro trip! Bude to zážitek!“

Krve by se ve mně nedořezal. Před očima mi běží celý můj podzim – klidné večery, práce na dálku, teplý čaj, ponožky se sobem… a najednou vidím nekonečné letištní haly, přestupy a batohy větší než já.

Snažím se zachovat klid a nadhled. Nejde to.

„Tak kam to všude bude?“ dostanu ze sebe.

A v hlavě mi naskakují scénáře:
– tříhodinový přestup v Istanbulu,
– nocleh v hostelu s podivným zápachem,
– a ranní běh po nástupišti s batohem, který váží víc než moje rozhodnutí říct „ano“.

Moje žena se nadechuje, připravená na výklad o všech destinacích, které už si podbarvila ve svém Google kalendáři. A já jen tiše sedám do křesla a snažím se dýchat. Ještě nevím, co mě čeká. Ale vím, že to bude jízda. A že o tom budu muset napsat. Pokud přežiju.

Pokračování příště…

Článek Život introverta vedle šílené manželky – záznam č.1 se nejdříve objevil na Cestování na fulltime.